Magneto, přesněji magnetoelektrické zapalování, umístěné na dřevěné desce, doplněné čtyřmi jiskřišti (místo zapalovacích svíček) a už dávno nesmírně sešlé, pamatuji ze 70. let minulého století jako žák strojnické průmyslovky. Už tehdy mělo za sebou dlouhá desetiletí. Zajímavost tohoto objektu, který jsem v obavě z totálního zničení ukryl kdysi do skladu, v kombinaci se skutečností, že byl stále funkční (!), mě přiměla k rozhodnutí tuto pomůcku restaurovat. Díky Internetu jsem se dostal nejen k příkladům použití tohoto historického zařízení, ale také k dobovým dokumentům, např. servisním manuálům, které mi práci nejen usnadnily, ale vůbec umožnily.

Princip Boschova magnetoelektrického zapalování je následující. Mezi póly podkovovitých permanentních magnetů se otáčí kotva s vinutím, které má dvě části; primární vinutí má méně závitů silnějšího drátu a pohybem v magnetickém poli se v něm indukuje elektrický proud. Ten se přeruší mechanickým přerušovačem, dojde ke změně magnetického toku v kotvě a v sekundárním vinutí (více závitů tenkého drátu) se indukuje vysoké napětí. To způsobí přeskočení jiskry mezi elektrodami zapalovací svíčky. Mechanický rozdělovač rozděluje vysoké napětí na svíčky jednotlivých válců. Výhodou je spolehlivost a absence stálého zdroje proudu (baterie).

Demontáž započala sejmutím krytu rozdělovače z jakéhosi „pravěkého“ plastu (druh fenolické pryskyřice, asi bakelit), v němž jsou zalité mosazné kontakty, po kterých klouže uhlík rozdělovače. Kryt drží dvě pružné spony. Kabely ke svíčkám jsou zevnitř přitaženy šrouby s hrotem, který proniká izolací kabelů k vodiči. Objevilo se silně zkorodované hnané kolo rozdělovače. Dalším krokem bylo sejmutí neúplného krytu přerušovače, odšroubování centrálního upevňovacího šroubu a sejmutí přerušovače z kuželového konce kotvy. Odšroubování mosazného štítu umožnilo přístup ke kotvě a jednomu jejímu ložisku.

Na opačné straně byl demontován uvolněním dvou šroubů „kryt proti vlhkosti“ (waterproof hood) a pod ním se skrývalo zajímavé zařízení, odkryté řezem – držák uhlíku snímajícího vysoké napětí z kolektoru kotvy, jehož součástí je „mezera bezpečnostní jiskry“ (safety spark gap). Účelem této mezery je vybití vysokého napětí v případě, že k tomu nemůže dojít na svíčce (např. při přerušení kabelu, nebo příliš široké mezeře mezi elektrodami). Pod držákem z fenolické pryskyřice se nachází deska chránící kotvu proti nečistotám. Stažení ruční kličky, a demontáž předního ložiskového štítu umožnily vyjmutí kotvy, překvapivě čisté a zachovalé, až na stopy rzi na ozubeném kole pohánějícím rozdělovač. Dalším krokem bylo rozebrání sestavy mosazné základní desky, pólových nástavců, podkovovitých magnetů a zadní desky, vše drží pohromadě šrouby s Whitworthovými závity.

Na „rozborku a sborku“ kotvy jsem si netroufl, je potřeba speciální nářadí, které bych si koneckonců byl schopen opatřit, ale hlavně jsem měl strach ze stáří vinutí, spojů a kondenzátoru. Stopy koroze z ozubeného kola jsem proto z větší části odstranil pouze mechanicky, ložiskové kroužky, velmi zachovalé, jsem očistil trochou technického benzínu.

Velké kolo rozdělovače je na dutém hřídeli, jímž prochází plastová osa nesoucí uvnitř vodič; ta má na jednom konci mosazný kontakt, na druhém držák uhlíku rozdělovače. Osově zajišťuje hřídel rozdělovače drátěný kroužek, vše je v přírubě, kterou k zadní desce (hliníkový odlitek) přidržují dva šrouby s maticemi.

Hlavní částí práce bylo především očištění všech dílů. Na mosaz jsem použil částečně Silichrom (restaurátoři by mě nepochválili, horší už býval jenom Sidol, který zatekl, kam neměl, a po čase dělal neplechu, ale snažil jsem se zbytky co nejlépe omýt a odstranit), a částečně šetrnější lešticí pastu (ze „Snámitozvládnete Hornbachu“😊). Ocelové díly  a magnety jsem mechanicky očistil mosazným drátěným kotoučem na vrtačce, v nejhorším stavu bylo korodované ozubené kolo rozdělovače – prvním krokem bylo naložení do octové lázně (je sice zvláštní nalít část téže látky na ozubené kolo a část do salátu, ale obojí funguje výborně) a druhý den následovalo čištění ocelovým drátěným kotoučem. Podobně jsem se postaral i o ruční kličku, která byla k magnetu dodatečně přidána. Konzervování ocelových dílů dělám pomocí včelího vosku a horkovzdušné pistole. Hliníkové odlitky (kryt proti vlhkosti, přední štít a zadní deska) byly očištěny pouze benzínem od mastné špíny, místy jsem použil jemnější ruční mosazný kartáček a kartáček na zuby (na zuby již nepoužívaný…).

Plastové díly jsem očistil teplou vodou s trochou Puru a následně oživil pastou z včelího vosku s lanolínem. Elektrické kontakty jsem ošetřil přípravkem Kontaktol.

Oživení jiskřišť simulujících svíčky bylo už rutinní záležitostí – ocelové sloupky odrezeny octem a mechanicky očištěny a konzervovány, mosazné hroty jsem upnul do sklíčidla vrtačky a očistil lešticí pastou. Lešticí pasta dobře vyčistila i pertinaxové lože pro jiskřiště. Doplnil jsem kabelové koncovky pro připojení kabelů a nové matice.

Oříškem byl přerušovač. Rozmýšlel jsem se, zda jej rozebrat, ale zvědavost byla silná. Vysypalo se na mě několik střípků izolačního pouzdra, jímž prochází centrální šroub. Vylepšilo to vteřinové lepidlo. Centrální šroub jednak upevňuje přerušovač ke kotvě a jednak vodivě spojuje primární vinutí s pevným kontaktem přerušovače. Pevný kontakt je elektricky oddělen od tělesa slídovou a fíbrovou izolační destičkou. Pohyblivý pákový kontakt („kladívko“) má fíbrovou vložku, která kopíruje dvě pevné vačky a tím přerušuje primární okruh magneta. Naštěstí všechno drží celkem dobře pohromadě.

Všechny části byly odmaštěny a tam, kde byly opatřeny povrchovou úpravou, jsem nanesl pololesklý černý nátěr Hostagrund, který myslím dobře odpovídá původnímu vzhledu.

Montáž probíhala v opačném sledu operací, magneto bylo osazeno na dřevěnou desku, kterou vyrobili truhlářští učni. Neznámý dárce poskytl kabely na vyzkoušení funkce – děkuji touto cestou. Nové kabely (klasické s měděnými vodiči) byly zakoupeny dodatečně.

Magnetoelektrické zapalování se používalo v první polovině 20. století u automobilů, motocyklů a leteckých motorů, z automobilů vymizelo (pak byste museli svou Fabii startovat klikou), jinak se používá u malých motorů (např. motorové pily, sekačky), kde není k dispozici elektrické napájení. Magneto Bosch ZR4 bylo vyráběno v letech 1910 – 1938 pravděpodobně jak v Německu, tak v USA. Původ našeho není znám (chybí „Made in…“), na Internetu jsou sériová čísla do roku 1915, toto je z pozdější doby. Kde se vzalo ve škole a kdo je adjustoval jako učební pomůcku, nikdo už neví… Jeho vzhled nese znaky magnet dvou typů, u ZR4 je na všech internetových snímcích jiný kryt rozdělovače.

Videoukázka funkce

As The Magneto Spins Part I – IV. [cit. 2018 – 03 – 15]. Dostupné z WWW: http://theoldmotor.com/?p=26928.

ZR4 ZR6 Bosch Magneto Instruction Manual. [cit. 2018 – 03 – 15]. Dostupné z WWW: http://www.oldcroak.com/zr4-zr6-bosch-magneto-instruction-manual/

Service Manual American Bosch Magneto 1928. [cit. 2018 – 03 – 15]. Dostupné z WWW: http://www.oldcroak.com/magneto-service-manual-american-bosch-1928/